Piercing GeNitáLií
31. července 2009 v 16:51 | ♥MaJulLkáá♥
|
..::..°?!♥SeX♥?! o_O°..::..
Téměř každý z nás má nějaký piercing, ať už uší, nosu, rtu či pupíku. Tyto piercingy jsou klasické a nikoho už v podstatě nepřekvapí. Existují však piercingy, které nejsou tak všední svým umístěním. Nacházejí se v oblasti genitálií a zvyšují sexuální prožitek svým majitelům.
Kdy vznikl?
Kdy vznikl piercing genitálií, není úplně známo, ale jistě můžeme říct, že toto zdobení těla není žádná novinka, která by se objevila v posledních deseti letech. Existují staré spisy, jako je například známá Kamasútra, která popisuje zdobení penisu a nošení ozdob pro lepší sexuální prožitek. I římští vojáci si propichovali své bradavky na důkaz své mužnosti a síly.
Jakmile nahlédneme do "modernější" doby, tak zjistíme, že piercing genitálií zažil největší rozkvět v 70tých letech, kdy byl součástí punkové módy. Další přívrženci piercingu intimních míst byli především homosexuálové.
Piercing genitálií u ženy
Lidská vynalézavost při umístění piercingu v genitáliích nemá snad hranice a piercing v ženských genitáliích můžeme vidět snad kdekoliv. Mezi nejoblíbenější patří však vertikální piercing klitorisu. Tento piercing je lehce dostupný a poměrně snadno se hojí (4-8 týdnů). Vertikální piercing klitorisu se vykonává nad samotným klitorisem, a tím při sexu stimuluje klitoris a dochází k lepšímu prožitku. Většina žen tvrdí, že stačí pouhé přejetí přes tento piercing a jsou sexuálně nabuzené, což bude pro pány jistě přínosem, jelikož se tím zkrátí předehra.
Samozřejmě s piercingem genitálií je spojená i temnější stránka a to především bolest. Jelikož v rozkroku ženy se nachází spousty nervových zakončení, tak samotné propichování a hojení je velmi bolestivé. Často žena není svolná k sexu, dokud se piercing zcela nezahojí, což pro partnery může znamenat měsíc či dva bez sexu. Další problém je infekce, pokud se do intimních míst dostane infekce, tak žena může mít zdravotní potíže. A jako třetí negativum bych mohla uvést neodbornost. Jak již bylo zmíněno, tak v genitáliích žen se nachází spousty nervových zakončení. Jsou známy případy, u kterých propíchnutím došlo k poškození některých nervů, a žena pak nepociťovala tak velké vzrušení jako před piercingem. Pokud bychom zacházeli do extrému, tak se stalo i to, že ženě byl poškozen nerv, který přerušil sexuální požitek, jejž způsobuje klitoris.
Oooouuuu.. Etě pár dní a valím do toho tááky =* Těším se =* =)
ZdRoj ?! =*
Oooouuuu.. Etě pár dní a valím do toho tááky =* Těším se =* =)
ZdRoj ?! =*
Oooouuu =(
28. července 2009 v 17:43 | ♥MaJulLkáá♥
|
..:::..°My LiFe°.:::..
Hh,byla jednou jedna slečna,Mmmm,my jí budeme říkat třeba Amy =)
Amy byla drobounká,její blond vlasy jí zakrávali celičký záda a i její velký modrý oči =) Byla to obyčejná slečinka s jedním malinkatým mínusem,byla zamilovaná strašně toho kluka Milovala,a on "zezačátku" i jí..Budeme mu říkat třebááá Tom?! Ale pak se všechno začalo hroutit =( a nakonec to dopadlo tak,že si Tom našel slečnu na zábavičce kde Amy nebyla..On teda do te´d tvrdí že sní nic neměl ale lidi kolem říkají ůplně něco jinýho..No prostě se spolu Ti dva rozešli.. Pro ní jako by zkončil život =( Za to on to bez ní uměl pořádně rozjet.. Do teď nechápu jak ho mohla Milovat..Po tom co jí prováděl se sním do dnešního dne baví..ale Tom neví vše..Ti dva se spolu rozešli asi začátkem prázdnin a když Amy odjela na dovolenou měla mít zrovna "svoje dny" ale prostě nic ! Jen nad tím popřemýšlela a řekla si že to má z antikoncepce kterou začla brát.. Když pak přišlo že se párkrát ráno vzbudila a první kam šla byl záchod,kde se vyzvracela a bylo jí zase dobře..vykládala si to jako nějakou chřipku..vždyť teď je jich tady kupa =) To že měla různý chutě u ní nebylo nic zvláštního =) To co mohla zdlábla =D I když jí začal citlivět čich nepřikládala tomu nějak velkou pozornost..
Ale když antikoncepci dobrala a už po druhý se jí menstruace nedostavila..začala mít lehce obavy.. Nechtěla mít s tím klučinou nic společnýho,ale kdykoliv jí napsal dřív,nebo později mu odepsala na z5,ale teď?! Bojí se že s ním bude do smrti "spojená" tím drobečkem co nosí pod srdíčkem.. Neví co dělat..jestli napsat "jemu" nebo si to nechat pro sebe..jestli je to fakt 100% nebo co se to vlastně kolem děje.. a tak si sedla a napsala tenhle článek.. Budu mít napořád něco společnýho s"ním"?! NE nebudu,ptže "on" se to nedozví NIKDY =)
Amy byla drobounká,její blond vlasy jí zakrávali celičký záda a i její velký modrý oči =) Byla to obyčejná slečinka s jedním malinkatým mínusem,byla zamilovaná strašně toho kluka Milovala,a on "zezačátku" i jí..Budeme mu říkat třebááá Tom?! Ale pak se všechno začalo hroutit =( a nakonec to dopadlo tak,že si Tom našel slečnu na zábavičce kde Amy nebyla..On teda do te´d tvrdí že sní nic neměl ale lidi kolem říkají ůplně něco jinýho..No prostě se spolu Ti dva rozešli.. Pro ní jako by zkončil život =( Za to on to bez ní uměl pořádně rozjet.. Do teď nechápu jak ho mohla Milovat..Po tom co jí prováděl se sním do dnešního dne baví..ale Tom neví vše..Ti dva se spolu rozešli asi začátkem prázdnin a když Amy odjela na dovolenou měla mít zrovna "svoje dny" ale prostě nic ! Jen nad tím popřemýšlela a řekla si že to má z antikoncepce kterou začla brát.. Když pak přišlo že se párkrát ráno vzbudila a první kam šla byl záchod,kde se vyzvracela a bylo jí zase dobře..vykládala si to jako nějakou chřipku..vždyť teď je jich tady kupa =) To že měla různý chutě u ní nebylo nic zvláštního =) To co mohla zdlábla =D I když jí začal citlivět čich nepřikládala tomu nějak velkou pozornost..
Ale když antikoncepci dobrala a už po druhý se jí menstruace nedostavila..začala mít lehce obavy.. Nechtěla mít s tím klučinou nic společnýho,ale kdykoliv jí napsal dřív,nebo později mu odepsala na z5,ale teď?! Bojí se že s ním bude do smrti "spojená" tím drobečkem co nosí pod srdíčkem.. Neví co dělat..jestli napsat "jemu" nebo si to nechat pro sebe..jestli je to fakt 100% nebo co se to vlastně kolem děje.. a tak si sedla a napsala tenhle článek.. Budu mít napořád něco společnýho s"ním"?! NE nebudu,ptže "on" se to nedozví NIKDY =)
='( PříBěh ?!
29. června 2009 v 10:43 | ♥MaJulLkáá♥
Blondýnka,jinak ji snad nikdo neřekl,Její dlouhý blond vlasy jí zakrývali záda,přes obličej měla ofinku,ale její velký modrý oči NIKDO nepřehlídl. Stačilo, aby se ta Princezna usmála a každý kdo byl poblíž se po ní otočil. Na pohled to byla šťastná,spokojená a usměvavá slečna,ale uvnitř ?!
Stalo se to asi před rokem a půl kdy se zamilovala do obyčejnýho kluka,Párkrát se něco zvrtlo,ale vždycky tady byl jeden pro druhýho.. Až jeden den byl prostě KONEC,jinak se to asi říct nedá..
Proplakala hodiny,dny.. ale stejně jí nic nepomáhalo, rozhodla se, že nebude "ufňukaná panička" a začne žít, "on" jí nechtěl,tak proč by nešla dál?!
Neřešila co si o ní kdo šuška, vše si dělala tak jak chtěla ona.. Každý víkend si stoupla před zrcadlo pousmála se a ukápla jí slza.. Zhluboka se nadechla a udělala ze sebe zase " krásku" ..
A jak jí ublížil "on" rozhodla se že od té chvíle bude ubližovat ona.. NIKDY se nezamiluje..
Všady byla středem pozornosti jakmile kamkoli vešla celý sál byl "její" ..
A tak to pomalu začlo,každou zábavu měla toho na kterýho si ukázala,každý si o ní vykládal to NEJhorší,ale ona NIKOHO neposlouchala.. Byla sebevědomá a šla přes mrtvoly,kdy uviděla "jeho" stál v hloučku lidí a díval se na ní.. Přišel k ní podíval se jí do očí a zklonil hlavu, a tehdy mu řekla: " Můžu Ti nějak pomoct?!" On: "Můžeš,Vrať se ke mě" ona: " Promiň to nejde" Otočila se a odešla.. Přesně tak jak to tehdy udělal on jí..
Přišli prázdniny a ona se sbalila a na týden odjela pryč.. Večer si sedla na lavičku poblíž vody,koukala na vodu a plakala,Když se za ní ozvalo: " Seš si jistá,že má cenu kvůli němu plakat?!" Neotáčela se a odpověděla : "Myslím,že nemá,ale.." Přerušil jí hlas " Tak neplakej" Otočila se a uviděla modrookýho kluka,který měl rozcuchaný vlasy a usmíval se na ní, " Ahooj" Řekl jí, a ona se pousmála,stačilo se mu podívat do očí a cítila se zase tak před rokem a půl když potkala "jeho" Scházeli se celý týden každý večer na stejném místě a pak odjela domů.. o5 zklamaná,že nemá to co by si přála,po pár dnech u ní zazvonil zvonek a ve dveřích se objevil modrookej klučina s rozcuchanýma vlasama.. Jen řekl "Zapoměl jsem Ti říct,že od sebe bydlíme 12km,zajdem na kafe?!" Usmála se,začervenala a sama pro sebe si řekla, už zase se můžu zamilovat...
Stalo se to asi před rokem a půl kdy se zamilovala do obyčejnýho kluka,Párkrát se něco zvrtlo,ale vždycky tady byl jeden pro druhýho.. Až jeden den byl prostě KONEC,jinak se to asi říct nedá..
Proplakala hodiny,dny.. ale stejně jí nic nepomáhalo, rozhodla se, že nebude "ufňukaná panička" a začne žít, "on" jí nechtěl,tak proč by nešla dál?!
Neřešila co si o ní kdo šuška, vše si dělala tak jak chtěla ona.. Každý víkend si stoupla před zrcadlo pousmála se a ukápla jí slza.. Zhluboka se nadechla a udělala ze sebe zase " krásku" ..
A jak jí ublížil "on" rozhodla se že od té chvíle bude ubližovat ona.. NIKDY se nezamiluje..
Všady byla středem pozornosti jakmile kamkoli vešla celý sál byl "její" ..
A tak to pomalu začlo,každou zábavu měla toho na kterýho si ukázala,každý si o ní vykládal to NEJhorší,ale ona NIKOHO neposlouchala.. Byla sebevědomá a šla přes mrtvoly,kdy uviděla "jeho" stál v hloučku lidí a díval se na ní.. Přišel k ní podíval se jí do očí a zklonil hlavu, a tehdy mu řekla: " Můžu Ti nějak pomoct?!" On: "Můžeš,Vrať se ke mě" ona: " Promiň to nejde" Otočila se a odešla.. Přesně tak jak to tehdy udělal on jí..
Přišli prázdniny a ona se sbalila a na týden odjela pryč.. Večer si sedla na lavičku poblíž vody,koukala na vodu a plakala,Když se za ní ozvalo: " Seš si jistá,že má cenu kvůli němu plakat?!" Neotáčela se a odpověděla : "Myslím,že nemá,ale.." Přerušil jí hlas " Tak neplakej" Otočila se a uviděla modrookýho kluka,který měl rozcuchaný vlasy a usmíval se na ní, " Ahooj" Řekl jí, a ona se pousmála,stačilo se mu podívat do očí a cítila se zase tak před rokem a půl když potkala "jeho" Scházeli se celý týden každý večer na stejném místě a pak odjela domů.. o5 zklamaná,že nemá to co by si přála,po pár dnech u ní zazvonil zvonek a ve dveřích se objevil modrookej klučina s rozcuchanýma vlasama.. Jen řekl "Zapoměl jsem Ti říct,že od sebe bydlíme 12km,zajdem na kafe?!" Usmála se,začervenala a sama pro sebe si řekla, už zase se můžu zamilovat...
Štíhlá až ke smrti x(
11. května 2009 v 13:20 | ♥MaJulLkáá♥
|
°°Ůpa VšeChnO MOžný°°
K úspěchu potřebuje balerína nejen ladnost a techniku. Musí být navíc velmi štíhlá. U mnoha tanečnic se ale touha po štíhlosti zvrhne ve velmi nebezpečnou posedlost. Problém štíhlé postavy je u tanečnice specifický. Jde tu o stav asi 15% pod ideální hmotností. To už je prakticky hmotnost typická pro anorexii. Pokud ovšem na tom závisí kariéra, pokud otázka získat či nezískat roli závisí na dosažení takovéhoto ideálu, člověk nejspíš udělá cokoliv.
Katey Traceyová se mořila dietami skoro rok. Nakonec vážila o 10 kg méně než dnes. Kosti na hrudi začaly čím dál víc vystupovat. Rozvinula se u ní mentální anorexie, onemocnění s nejvyšší úmrtností ze všech psychických poruch.
Svět baletu byl šokován, když ve věku 22 let zemřela členka bostonského baletu H. Guentherová na selhání srdce. Pak vyšlo najevo, že pravou příčinnou byla porucha příjmu potravy.
Poruchy příjmu potravy byly v baletu vždy běžné, ale stále jich přibývá, jak rostou požadavky na štíhlost.
Dnes se nám namlouvá, že všichni tak můžeme vypadat, že stačí na tom tvrdě pracovat. Je to jen mýtus. Ve skutečnosti to není možné. Navíc je to nebezpečné: pokud se vám zhubnout nepodaří, vypadáte, že s vámi cosi není v pořádku.
Erin je čtrnáct let. Nechala se ovládnout iracionálním strachem z tloušťky a tři měsíce se trápila hladovkou. Zahájila léčbu na odd. poruch příjmu potravy v New Orleansu. Matka ji sem přivezla, protože v jedné texaské nemocnici Erin skoro zemřela na podvýživu. Při 20 procentech pod svou normální hmotnost má Erin už nyní zdravotní komplikace, jež by se bez léčby jen dále zhoršovaly.
Jde o psychickou poruchu, která může končit smrtí. Je zde nejvyšší procento úmrtnosti. V posledních dvaceti letech asi 10% anorektiků umírá. Dlouhodobé hladovění může přivodit řadu problémů od nebezpečně nízkého tlaku přes těžkou osteoporózu, poškození ledvin a jater až po hrozbu selhání srdce.
Erin přestala jíst, když její matka, zaměstnaná na ministerstvu obrany, vzala na rok práci v Koreji. Cítila se osamělá, opuštěná. Asi proto ji ovládla obsese spojená s jejím zevnějškem.
Karen Carpenterová zemřela ve věku 32 let na selhání srdce po letech boje s mentální anorexií. Tehdy, v roce 1983, byl pojem mentální anorexie málo známý.
Dnes je situace odlišná. Alarmující studie knihy Mayo ukazuje, že počet případů anorexie se od padesátých let zvyšuje každých 5 let o 36 procent. Asi osm milionů lidí, většinou žen, dnes trpí mentální anorexií či bulimií , což jsou příbuzné poruchy. Dívky mezi 15 a 24 lety jsou nejzranitelnější.
V jistém smyslu máme všichni pokřivená měřítka krásy. A opakované předkládání určitých vzorů nás dokáže přesvědčit, abychom tyto vzory obdivovali. Dnes jsme tak zvyklí vídat extrémně hubené ženy, že si snad myslíme, že to je ta pravá krása.
Zbožnění extrémní štíhlosti začalo s nástupem Twiggy. Tato modelka konce 60. let měřila 168cm a vážila 41kg. Byla pokládána za špičku mezi britskými manekýnkami.
Od té doby všechny manekýny podstatně zeštíhlely. Dnes váží o čtvrtinu méně než průměrná americká žena, která má 63,5 kilogramů.
Rozšíření poruch příjmu potravy má dvě základní příčiny. Za prvé celá společnost je ovládána perfekcionismem. Říkají nám, že můžeme ovládat a předělat vlastní tělo. Za druhé: mezi mladými ženami se šíří napodobování celebrit. A současné modelky a herečky jsou výrazně hubenější než dřív. To vše je velmi svůdné a pro mladé dívky neodolatelné. Teď nemluvím o problému nemoci, ale o tom, že se krása neúměrně idealizuje a že spějeme k perfekcionismu.
Plnoštíhlé modelky si ovšem troufají vystoupit proti všem současným ideálům krásy. Svými proporcemi se blíží parametrům průměrné Američanky. Současná hvězda mezi plnoštíhlými modelkami, Kate Dillonová, kdysi začínala jako hubená.
Zoufalá Kate nakonec zhubla na extrémně nízkou hmotnost. Sice se z ní stala anorektička, za to si ji povšiml módní průmyslu. Vážila tehdy o 23 kg méně než dnes, ale z jejího výrazu nevyčteme vůbec nic o jejím strašlivém vnitřním souboji. O rok později Kate modeling opustila. Chtěla žít tak, aby za úspěch nemusela platit hladem.
Historie zná případy anorexie staré i stovky let.
Ve 14. století zemřela sv. Kateřina ze Sienny následkem dlouhodobého hladovění ve věku 33 let. Ale extrémní asketismus spojený s hladověním k smrti byl něco jiného než to, co motivuje mladé ženy dnes. Sv. Kateřina odmítala určitou součást svého života přijímat jídlo, ale konala i další kajícné skutky. K tomu ji ovšem motivovala její víra. Často rozdávala jídlo, které sama nesnědla. Byla naprosto jiná než dnešní anorektičky.
Také v 19. století můžeme nalézt mnoho dívek ze středních či vyšších vrstev, které chtěly být hubené z naprosto jiných důvodů. Netoužily po tom, aby byly sexy, ale proto, aby daly najevo, jak duchovně jsou založené. Chtěly budit zdání, že potlačily nízké potřeby jako například potřebu jíst.
Pro všechny tyto ženy je společné to, že svým vztahem k jídlu vyjadřují různé věci, jež vyplývají z konkrétních historických souvislostí.
V současnosti se anorexie či bulimie vyskytuje alespoň u tří dívek ze sta. Většinou to bývá s nástupem puberty. Souvisí to s problémy spojenými s formováním osobnosti a myslím, že i se strachem z dospělosti. Jakoby se tu zadrhl vývoj osobnosti z dítěte v dospělého. Poruchy příjmu potravy mají původ v boji proti projevům dospívání. Jenže proč se u některých dívek rozvinou tyto poruchy a u jiných ne? Existuje řada spouštěcích mechanismů. Může to být rozvod rodičů nebo rozchod s přítelem. U většiny lidí jde o řadu zdánlivě pominutelných stresů. Jediná další maličkost pak může znamenat poslední kapku. K tomu ovšem nemůže dojít, pakliže k tomu dívka nemá určité předpoklady. Rozvod rodičů tedy nutně neznamená vznik anorexie dcery. Tyto situace mohou poruchu nastartovat jen v případě, že tu již existuje latentní dispozice. Vzhledem ke specifickým osobnostním rysům bylo pro Erin značně obtížné vyrovnat se s jistými změnami. Z biologického hlediska mají lidé s těmito poruchami určité osobnostní rysy společné. Bulimičky i anorektičky mívají sklony k perfekcionismu. Obvykle se až úzkostlivě soustředí na to, aby vše dělaly úplně dokonale. Všechno, co dělají, musí mít svůj řád, kladou důraz na přesnost. Obvykle se zoufale snaží vyhnout jakékoliv chybě, dělají si starosti z důsledků svého konání a za žádnou cenu nechtějí udělat něco nesprávně.
Pokud bychom začali probírat rodiny, v nichž se objevily poruchy příjmu potravy, všimneme si vysokého výskytu celé řady příbuzných poruch. Zhruba pět až sedm procent příslušníku těchto rodin trpí anorexií nebo bulimií a dalších pět až sedm procent trpí některou z dalších poruch příjmu potravy.
Ve snaze objasnit tuto záhadu zkoumal dr. Kay pochody, jež probíhají v mozku vyléčených pacientek. Zjistil neobvykle vysokou hladinu serotoninu, tkáňového hormonu přítomného v centrálním nervovém systému. Serotonin hraje roli při změnách nálad, ale také souvisí s chutí k jídlu. Příliš mnoho serotoninu chuť k jídlu omezuje. Jiným problémem zvýšené aktivity serotoninu u lidí i u zvířat je tendence k obsesím, úzkostným projevům a k chování, jimž se snaží vyhýbat stresovým situacím. Za redukčními dietami, jež mohou přecházet v hladovění, může být i snaha organismu o snížení hladiny serotoninu s cílem bránit se proti stále intenzivnější úzkosti. To by mohlo vysvětlovat onen začarovaný kruh, jimž procházejí anorektici. Mají vysokou hladinu serotoninu - začnou hladovět. Hladina se tím sníží, ale jejich mozek se rychle zadaptuje tím, že se zde objeví další serotoninové receptory. Tyto receptory může stimulovat i malé množství serotoninu. A tak se tito lidé musejí stále trápit hladovkami v marné snaze zredukovat produkci serotoninu.
U anorektiků je prvním krokem k uzdravení váhový přírůstek. Anorexie patří mezi nejobtížněji léčitelné poruchy. Skoro u poloviny pacientů dochází během prvního roku k recidivě. Nové výzkumy ukazují, že takový neúspěch může být výrazně snížen, pokud pacienti jako je třeba právě Erin dosáhnou normální hmotnosti před propuštěním z nemocnice. Existuje rozsáhlý datový soubor, který dokazuje, že čím nižší je hmotnost - nezávisle na krevních testech - tím vyšší je riziko různých zdravotních komplikací. Při léčbě mentální anorexie je tedy rozhodující hmotnost pacienta. Pokud není zpět v normálu, nelze léčbu ukončit. Váhový přírůstek však sám o sobě nestačí. Mentální anorexie je komplikované onemocnění, jehož úspěšná léčba vyžaduje spolupráci mnoha odborníků. Psychologové, lékaři, sestry, arteterapeuti, dietologové - ti všichni musí spojit síly, aby pomohli zvládnout poruchu příjmu potravy. Abychom tyto poruchy mohli účinně léčit, je třeba se zaměřit na obě stránky problému. Tedy jak na okolnosti, jež stojí v pozadí, tak na stravovací návyky, jež představují vlastní nebezpečí. Myslím, že zvláště při hospitalizaci je třeba se u těchto lidí zaměřit na oba tyto faktory zároveň.
Po pěti týdnech v nemocnici se Erin dostala na svou normální hmotnost a mohla se začít zabývat jistými traumatizujícími událostmi ve svém životě. Vyšlo najevo, že byla sexuálně zneužita, což u těchto pacientek nebývá nijak neobvyklé. Výraz "trauma" to vystihuje dost dobře.
Sexuální zneužití vyvolá v takové dívce mnoho reakcí. Jednou z nich je pocit bezmoci. A je nesmírně těžké se s tím vším vyrovnat. Určitým způsobem, jak se s pocitem bezmoci vyrovnat, je snaha ovládnout své tělo tím, že ovládnu hmotnost. Je to způsob, jak si dokázat, že mám nad tělem kontrolu. Některé ženy se přejídají, aby nebyly atraktivní, jiné se z podobných důvodů trápí hladovkou. Existuje celá řada způsobů, jak se s tímto traumatem vyrovnat. Rozhovor o této zkušenosti znamená zásadní obrat v léčbě.
Skupinová i individuální terapie jsou rozhodující součástí léčebného procesu.
Tyhle děti většinou nevyvádějí ani nekřičí, že vás nenávidí a podobně. Vlastně jsou hodné a klidné. Takoví miláčkové. O to víc jsou agresivní v jiném smyslu. Jakoby vrážely nůž do rodiny tím, že všichni musejí sledovat, jak umírají. Ale po celou tu dobu jsou vlastně pořád docela milé…
V jedenadvaceti se Eleena musela vyrovnat s problémem. Této nadané tanečnici tvrdili, že musí zhubnout, už když jí bylo dvanáct. Nejprve vyloučila z jídelníčku tuky. Časem se z ní stala anorektička. Po více než ročním hladovění začala Eleena znovu jíst. Její talent i přes její labilní fyzický stav neunikl pozornosti. Když jí bylo sedmnáct, dostala nabídku do prestižního newyorského baletního souboru, American Ballet Theatre. Její boj s hmotností stále pokračoval. Eleena stála před nejtěžším rozhodnutím svého života. Má jít za svým snem stát se baletkou, ať ji to bude stát cokoliv?
Erika Goodmanová si tuto otázku vyřešila už dávno. Dnes, ve čtyřiapadesáti, za to platí tvrdou daň. Tou je celoživotní zápas s anorexií a osteoporózou. Někdejší balerína má za sebou i ty nejdrsnější diety. Erika, jež byla kritikou označena za "poklad", ovšem tančila v době, kdy anorexie představovala ještě jen skrytou hrozbu a bylo snadné přehlédnout ji.
Poruchy příjmu potravy jsou dnes tak běžné, že je nelze přehlížet. Tanečníci newyorského baletu navštěvují seminář na toto téma.
Anorexie a bulimie jsou mezi muži zatím vzácné, ale případů přibývá. U žen se vyskytuje více případů těchto poruch, protože kladou větší důraz na svůj fyzický vzhled. I když i to se teď mění. I muži na sebe více dbají. Například mezi žokeji či vzpěrači zjišťujeme vcelku vysoký výskyt poruch příjmu potravy. Úspěch v těchto profesích často závisí na hmotnosti.
U žen může úbytek tělového tuku následkem hladovění nebo vyčerpávajícího cvičení omezit tvorbu estrogenu, důležitého pro stavbu kostní tkáně a menstruaci.
Jako jednu z prevencí nabízí balet svým tanečníkům rentgenování kostní tkáně.
Katey Traceyová přestala menstruovat asi před rokem, když se u ní rozvinula mentální anorexie.
U tanečnic je riziko vzniku osteoporózy zvlášť vysoké. Všechno dělají přehnaně: drží diety, vyhýbají se jídlům obsahujícím tuk - a ta přitom často obsahují také vápník. Jejich kosti jsou stále tenčí a křehčí - říkáme tomu osteoporotická kost.
Protože Katey vyhledala pomoc včas, její hodnoty jsou dobré. Obraz její kostní tkáně je prakticky normální.
Vyčerpávající trénink může vést k jiné formě anorexie. Pro Jennifer Schmidovou, běžící maratón, přichází cíl trochu předčasně.
Na rozdíl od většiny anorektiků nemá Jennifer žádné problémy s jídlem. Vždy jedla nenasytně. Problém je v tom, že tréninkem spálí víc kalorií než jich dokáže přijmout.
V našem i dalších ústavech jsme si zpětně ověřovali, jak se pozdější anorektici projevovali v dětství. U většiny jsme zjistili, že úzkostný syndrom se rozvinul ještě před vypuknutím anorexie, tedy u dětí ve věku od osmi let.
Když jí jednou po tréninku poklesla tepová frekvence, byla přijata na oddělení poruch příjmu potravy. Její matka byla ráda, že trénování maratónu skončilo. Již po týdnu hospitalizace se Jennin stav zlepšil. Předepsali jí lék Paxil, který pomáhá regulovat hladinu serotoninu v mozku a potlačit úzkost.
Léky jako Prozac či Paxil působí na serotoninový systém. Ne vždy ale bývají účinné, zvlášť u velké podváhy. Dosavadní studie nepotvrdily, že léky jako Prozac by sami o sobě byly příliš účinné v léčbě anorexie. Důvodem může být také to, že většina testů účinku byla prováděna v době, kdy pacienti měli podváhu. Možná, že v důsledku hladovění Prozac nemůže plně působit. Když ale pacienti začnou přibírat na hmotnosti, zdá se, že léky jako Prozac mohou pomoci proti recidivě.
V dnešním světě, který je tolik zaměřen na vzhled, ukazují průzkumy, že asi osmdesát procent žen není spokojeno se svým tělem. Sotva desetileté dívenky se už zaobírají dietami, ačkoliv mají docela normální hmotnost. To, co se dnes děje kolem diet, je především byznys. Obchoduje se s mýty, jež mají ovlivnit vzhled: "Budete - li užívat náš produkt, čeká na vás princ." Je překvapující, kolik lidí se nechá něčím takovým svést a koupí si doslova cokoliv, při čemž věří, že zhubnou třeba o 15 kg během pěti dnů. Jistěže k takovému jevu je zapotřebí živná půda, a tu tato kultura, oceňující extrémní štíhlost, jistě má. A někde v hlubokém podtextu je asi takovéto sdělení: "Nejsi v pořádku. Musíš změnit svůj vzhled."
Doktorka Joan Brumbergová vede na Cornellově univerzitě seminář o ženské adolescenci v historických souvislostech. Důraz na štíhlost lze vypozorovat i mezi studentkami. Šíří se mezi nimi bez ohledu na rasu či sociální zařazení. Dnes už se poruchy příjmu potravy vyskytují i mezi ženami afroamerické komunity. A studie o kulturních rozdílech jsou velice zajímavé. A každý tady vám potvrdí, že důraz na vzhled je dnes velký.
Asi dost málo žen se dokáže vyhnout problémům s tělem. Takové pocity se projevují v dost rozdílné intenzitě, ale stejně bych řekla, že spousta žen je v určité fázi nešťastná z toho, jak vypadá. Asi není moc těch, které by mohly prohlásit, že se ve svém těle cítí doopravdy dobře.
Anna Chavarrová už 10 let zápasí s mentální bulimií, která se projevuje přejídáním a následným zvracením.
Věk většiny pacientů, u nichž dojde k rozvinutí této často dlouho tajené choroby, se pohybuje kolem 18 let. Mívají normální hmotnost. Jejich problémy s jídlem ovšem začaly už kdesi v minulosti.
Mentální bulimie je relativně nová psychická porucha, která byla diagnostikována až v roce 1979. Tento typ chování byl ovšem dobře znám celá staletí či dokonce tisíciletí. Víme například, že Římané si vyvolávali zvracení už v dobách před Kristem. V lékařských kruzích se však o tom moc nehovořilo, protože o takové problémy nebyl příliš velký zájem. Až do doby asi před dvaceti lety.
Pro Anne představovala bulimie dokonalé řešení.
Annin život těžce poznamenalo jak skrývání bulimie, tak neustálý boj s depresemi, jež jsou při bulimii časté. Anne se přejedla - a po té třeba i dvacetkrát zvracela.
Už tři měsíce je Anne v péči psychiatrů v Columbia Presbyterian Medical Center. Dr. Walsh předepsal Anne Prozac, který díku vlivu na hladinu serotoninu v mozku pomáhá zlepšit jak psychiku, tak chuť k jídlu. U mnoha bulimiků léčba Prozacem pomůže, aby se psychicky cítili lépe a zároveň jim umožní, aby lépe zvládali své záchvatovité přejídání a následné zvracení. Každopádně jde o jeden z účinných prostředků, který máme k dispozici. Annino chování se sice výrazně změnilo, avšak přerušit ďábelský kruh přejídání a zvracení je cosi dost podobného, jako vzdát se drogy. Při záchvatu přejídání postižení obvykle tvrdí, že se s nimi něco děje, cítí se otupělí, přestávají je trápit jejich problémy. Jídlo jim poskytne úlevu. Necítí se ale nijak zvlášť dobře - jen jinak. Myslím, že cítí úlevu od úzkosti, kterými trpí. To je asi jedna z důležitých motivací k takovému jednání.
U většiny bulimiků pomáhá kromě léků i psychoterapie. Jednou z nejlépe ověřených terapií je kognitivně behaviorální terapie, zaměřená na prolomení špatných návyků spojených s jídlem. S její pomocí se můžeme pokusit vytvářet pozitivnější vnímání vlastního těla a nový přístup k jídlu.
Ve snaze více porozumět záchvatovitému přejídání připravil Walsh se svým týmem pacientům hostinu, při níž bylo povoleno jíst, co hrdlo ráčí. Ukázalo se, že v průměru snědl každý z pacientů jídlo v hodnotě 3600 kcal, což je dvoudenní dávka.
U těchto lidí je narušeno vnímání pocitu sytosti i uspokojení z jídla. Normální člověk přestane jíst, když se cítí sytý. U těchto pacientů zřejmě tento pocit nenastává.
Anne se tohoto výzkumu také zúčastní, neboť se chce přesvědčit, zda dosavadní léčba měla vliv na schopnost jejího žaludku zpracovávat jídlo.
Anne dostává tekutou stravu, označenou nepatrným množstvím radioaktivního materiálu. Díky indikátoru paprsků gama lze monitorovat množství, v jakém jídlo opouští žaludek.
U zdravého jedince jídlo vstoupí do žaludku a malé množství hned vstoupí do tenkého střeva. To vyvolá produkce cholecystokinu - CCK, hormonu, jenž pomáhá přenést pocit plnosti do mozku. Když je uvolněno určité množství CCK, člověk se cítí sytý a přestává jíst. U bulimiků může být přejídání vyvoláno třeba tím, že žaludek potravu pouští do tenkého střeva pomaleji a tudíž CCK se uvolňuje méně. Zpráva do mozku, že by příjem potravy měl být zastaven, je tedy slabší a člověk pokračuje v jídle.
Po třech měsících léčby se obsah Annina žaludku vyprazdňuje do střeva rozhodně správněji. Je zde zvýšena intenzita vyprazdňování žaludku, čehož jsme chtěli dosáhnout. Funkce žaludku je v zásadě srovnatelná s funkcemi normálního člověka. Přinejmenším z tohoto hlediska se Annin stav po tříměsíční léčbě zlepšil.
Asi polovina pacientů, kteří se podrobili léčbě, se zcela vyléčí, zatímco u druhé poloviny, k níž patří i Anne, se zdaří alespoň dílčí úspěch. I tak to ovšem může trvat i několik let, než se Anne uzdraví úplně.
Také pro Eleen se nyní vyhlídky na setrvání v baletním souboru zlepšily. Když přiznala, že trpí poruchou příjmu potravy, nabídl jí ředitel McKenzie zdravotní dovolenou.
Dr. Linda Hamiltonová, sama bývalá tanečnice, velmi dobře chápe, čemu jsou vystaveny dnešní tanečnice. "Ony mají takový strach z tuku, že v době, kdy se ke mně dostanou, mají za sebou tak pět let beztučné diety. Je skvělé, když je dokážu přimět, aby přijímali dost kalorií a tuků. Jejich tělo začne najednou zase fungovat, metabolismus se zrychlí, a ony začnou hubnout. Pak jsou překvapené, že to doopravdy funguje."
Eleena je znovu v souboru a studuje sólový part ke slavnostnímu 60. uvedení Labutího jezera.
Poté, co se Kate Dillonová rozhodla skončit s modelingem, hledala novou životní náplň. Nyní, kdy už nemusí bojovat s vlastním tělem, drží si Kate hmotnost, která jí vyhovuje a navíc se vrátila k modelingu, i když zcela novým způsobem.
Erin se nyní ve středisku pro poruchy příjmu potravy připravuje na návrat domů. Je sice na správné cestě, ale v léčbě musí pokračovat přinejmenším rok či dva, aby byl zaručen úspěch.
Nejlepší pojistkou proti recidivě je následná terapie. Program následné péče sestavuje psychoterapeut, dietolog a rodinný terapeut. Ti musí mít výbornou úroveň. Důležitá je spolupráce rodiny.
Erininy vyhlídky jsou nyní mnohem lepší…
Katey Traceyová se mořila dietami skoro rok. Nakonec vážila o 10 kg méně než dnes. Kosti na hrudi začaly čím dál víc vystupovat. Rozvinula se u ní mentální anorexie, onemocnění s nejvyšší úmrtností ze všech psychických poruch.
Svět baletu byl šokován, když ve věku 22 let zemřela členka bostonského baletu H. Guentherová na selhání srdce. Pak vyšlo najevo, že pravou příčinnou byla porucha příjmu potravy.
Poruchy příjmu potravy byly v baletu vždy běžné, ale stále jich přibývá, jak rostou požadavky na štíhlost.
Dnes se nám namlouvá, že všichni tak můžeme vypadat, že stačí na tom tvrdě pracovat. Je to jen mýtus. Ve skutečnosti to není možné. Navíc je to nebezpečné: pokud se vám zhubnout nepodaří, vypadáte, že s vámi cosi není v pořádku.
Erin je čtrnáct let. Nechala se ovládnout iracionálním strachem z tloušťky a tři měsíce se trápila hladovkou. Zahájila léčbu na odd. poruch příjmu potravy v New Orleansu. Matka ji sem přivezla, protože v jedné texaské nemocnici Erin skoro zemřela na podvýživu. Při 20 procentech pod svou normální hmotnost má Erin už nyní zdravotní komplikace, jež by se bez léčby jen dále zhoršovaly.
Jde o psychickou poruchu, která může končit smrtí. Je zde nejvyšší procento úmrtnosti. V posledních dvaceti letech asi 10% anorektiků umírá. Dlouhodobé hladovění může přivodit řadu problémů od nebezpečně nízkého tlaku přes těžkou osteoporózu, poškození ledvin a jater až po hrozbu selhání srdce.
Erin přestala jíst, když její matka, zaměstnaná na ministerstvu obrany, vzala na rok práci v Koreji. Cítila se osamělá, opuštěná. Asi proto ji ovládla obsese spojená s jejím zevnějškem.
Karen Carpenterová zemřela ve věku 32 let na selhání srdce po letech boje s mentální anorexií. Tehdy, v roce 1983, byl pojem mentální anorexie málo známý.
Dnes je situace odlišná. Alarmující studie knihy Mayo ukazuje, že počet případů anorexie se od padesátých let zvyšuje každých 5 let o 36 procent. Asi osm milionů lidí, většinou žen, dnes trpí mentální anorexií či bulimií , což jsou příbuzné poruchy. Dívky mezi 15 a 24 lety jsou nejzranitelnější.
V jistém smyslu máme všichni pokřivená měřítka krásy. A opakované předkládání určitých vzorů nás dokáže přesvědčit, abychom tyto vzory obdivovali. Dnes jsme tak zvyklí vídat extrémně hubené ženy, že si snad myslíme, že to je ta pravá krása.
Zbožnění extrémní štíhlosti začalo s nástupem Twiggy. Tato modelka konce 60. let měřila 168cm a vážila 41kg. Byla pokládána za špičku mezi britskými manekýnkami.
Od té doby všechny manekýny podstatně zeštíhlely. Dnes váží o čtvrtinu méně než průměrná americká žena, která má 63,5 kilogramů.
Rozšíření poruch příjmu potravy má dvě základní příčiny. Za prvé celá společnost je ovládána perfekcionismem. Říkají nám, že můžeme ovládat a předělat vlastní tělo. Za druhé: mezi mladými ženami se šíří napodobování celebrit. A současné modelky a herečky jsou výrazně hubenější než dřív. To vše je velmi svůdné a pro mladé dívky neodolatelné. Teď nemluvím o problému nemoci, ale o tom, že se krása neúměrně idealizuje a že spějeme k perfekcionismu.
Plnoštíhlé modelky si ovšem troufají vystoupit proti všem současným ideálům krásy. Svými proporcemi se blíží parametrům průměrné Američanky. Současná hvězda mezi plnoštíhlými modelkami, Kate Dillonová, kdysi začínala jako hubená.
Zoufalá Kate nakonec zhubla na extrémně nízkou hmotnost. Sice se z ní stala anorektička, za to si ji povšiml módní průmyslu. Vážila tehdy o 23 kg méně než dnes, ale z jejího výrazu nevyčteme vůbec nic o jejím strašlivém vnitřním souboji. O rok později Kate modeling opustila. Chtěla žít tak, aby za úspěch nemusela platit hladem.
Historie zná případy anorexie staré i stovky let.
Ve 14. století zemřela sv. Kateřina ze Sienny následkem dlouhodobého hladovění ve věku 33 let. Ale extrémní asketismus spojený s hladověním k smrti byl něco jiného než to, co motivuje mladé ženy dnes. Sv. Kateřina odmítala určitou součást svého života přijímat jídlo, ale konala i další kajícné skutky. K tomu ji ovšem motivovala její víra. Často rozdávala jídlo, které sama nesnědla. Byla naprosto jiná než dnešní anorektičky.
Také v 19. století můžeme nalézt mnoho dívek ze středních či vyšších vrstev, které chtěly být hubené z naprosto jiných důvodů. Netoužily po tom, aby byly sexy, ale proto, aby daly najevo, jak duchovně jsou založené. Chtěly budit zdání, že potlačily nízké potřeby jako například potřebu jíst.
Pro všechny tyto ženy je společné to, že svým vztahem k jídlu vyjadřují různé věci, jež vyplývají z konkrétních historických souvislostí.
V současnosti se anorexie či bulimie vyskytuje alespoň u tří dívek ze sta. Většinou to bývá s nástupem puberty. Souvisí to s problémy spojenými s formováním osobnosti a myslím, že i se strachem z dospělosti. Jakoby se tu zadrhl vývoj osobnosti z dítěte v dospělého. Poruchy příjmu potravy mají původ v boji proti projevům dospívání. Jenže proč se u některých dívek rozvinou tyto poruchy a u jiných ne? Existuje řada spouštěcích mechanismů. Může to být rozvod rodičů nebo rozchod s přítelem. U většiny lidí jde o řadu zdánlivě pominutelných stresů. Jediná další maličkost pak může znamenat poslední kapku. K tomu ovšem nemůže dojít, pakliže k tomu dívka nemá určité předpoklady. Rozvod rodičů tedy nutně neznamená vznik anorexie dcery. Tyto situace mohou poruchu nastartovat jen v případě, že tu již existuje latentní dispozice. Vzhledem ke specifickým osobnostním rysům bylo pro Erin značně obtížné vyrovnat se s jistými změnami. Z biologického hlediska mají lidé s těmito poruchami určité osobnostní rysy společné. Bulimičky i anorektičky mívají sklony k perfekcionismu. Obvykle se až úzkostlivě soustředí na to, aby vše dělaly úplně dokonale. Všechno, co dělají, musí mít svůj řád, kladou důraz na přesnost. Obvykle se zoufale snaží vyhnout jakékoliv chybě, dělají si starosti z důsledků svého konání a za žádnou cenu nechtějí udělat něco nesprávně.
Pokud bychom začali probírat rodiny, v nichž se objevily poruchy příjmu potravy, všimneme si vysokého výskytu celé řady příbuzných poruch. Zhruba pět až sedm procent příslušníku těchto rodin trpí anorexií nebo bulimií a dalších pět až sedm procent trpí některou z dalších poruch příjmu potravy.
Ve snaze objasnit tuto záhadu zkoumal dr. Kay pochody, jež probíhají v mozku vyléčených pacientek. Zjistil neobvykle vysokou hladinu serotoninu, tkáňového hormonu přítomného v centrálním nervovém systému. Serotonin hraje roli při změnách nálad, ale také souvisí s chutí k jídlu. Příliš mnoho serotoninu chuť k jídlu omezuje. Jiným problémem zvýšené aktivity serotoninu u lidí i u zvířat je tendence k obsesím, úzkostným projevům a k chování, jimž se snaží vyhýbat stresovým situacím. Za redukčními dietami, jež mohou přecházet v hladovění, může být i snaha organismu o snížení hladiny serotoninu s cílem bránit se proti stále intenzivnější úzkosti. To by mohlo vysvětlovat onen začarovaný kruh, jimž procházejí anorektici. Mají vysokou hladinu serotoninu - začnou hladovět. Hladina se tím sníží, ale jejich mozek se rychle zadaptuje tím, že se zde objeví další serotoninové receptory. Tyto receptory může stimulovat i malé množství serotoninu. A tak se tito lidé musejí stále trápit hladovkami v marné snaze zredukovat produkci serotoninu.
U anorektiků je prvním krokem k uzdravení váhový přírůstek. Anorexie patří mezi nejobtížněji léčitelné poruchy. Skoro u poloviny pacientů dochází během prvního roku k recidivě. Nové výzkumy ukazují, že takový neúspěch může být výrazně snížen, pokud pacienti jako je třeba právě Erin dosáhnou normální hmotnosti před propuštěním z nemocnice. Existuje rozsáhlý datový soubor, který dokazuje, že čím nižší je hmotnost - nezávisle na krevních testech - tím vyšší je riziko různých zdravotních komplikací. Při léčbě mentální anorexie je tedy rozhodující hmotnost pacienta. Pokud není zpět v normálu, nelze léčbu ukončit. Váhový přírůstek však sám o sobě nestačí. Mentální anorexie je komplikované onemocnění, jehož úspěšná léčba vyžaduje spolupráci mnoha odborníků. Psychologové, lékaři, sestry, arteterapeuti, dietologové - ti všichni musí spojit síly, aby pomohli zvládnout poruchu příjmu potravy. Abychom tyto poruchy mohli účinně léčit, je třeba se zaměřit na obě stránky problému. Tedy jak na okolnosti, jež stojí v pozadí, tak na stravovací návyky, jež představují vlastní nebezpečí. Myslím, že zvláště při hospitalizaci je třeba se u těchto lidí zaměřit na oba tyto faktory zároveň.
Po pěti týdnech v nemocnici se Erin dostala na svou normální hmotnost a mohla se začít zabývat jistými traumatizujícími událostmi ve svém životě. Vyšlo najevo, že byla sexuálně zneužita, což u těchto pacientek nebývá nijak neobvyklé. Výraz "trauma" to vystihuje dost dobře.
Sexuální zneužití vyvolá v takové dívce mnoho reakcí. Jednou z nich je pocit bezmoci. A je nesmírně těžké se s tím vším vyrovnat. Určitým způsobem, jak se s pocitem bezmoci vyrovnat, je snaha ovládnout své tělo tím, že ovládnu hmotnost. Je to způsob, jak si dokázat, že mám nad tělem kontrolu. Některé ženy se přejídají, aby nebyly atraktivní, jiné se z podobných důvodů trápí hladovkou. Existuje celá řada způsobů, jak se s tímto traumatem vyrovnat. Rozhovor o této zkušenosti znamená zásadní obrat v léčbě.
Skupinová i individuální terapie jsou rozhodující součástí léčebného procesu.
Tyhle děti většinou nevyvádějí ani nekřičí, že vás nenávidí a podobně. Vlastně jsou hodné a klidné. Takoví miláčkové. O to víc jsou agresivní v jiném smyslu. Jakoby vrážely nůž do rodiny tím, že všichni musejí sledovat, jak umírají. Ale po celou tu dobu jsou vlastně pořád docela milé…
V jedenadvaceti se Eleena musela vyrovnat s problémem. Této nadané tanečnici tvrdili, že musí zhubnout, už když jí bylo dvanáct. Nejprve vyloučila z jídelníčku tuky. Časem se z ní stala anorektička. Po více než ročním hladovění začala Eleena znovu jíst. Její talent i přes její labilní fyzický stav neunikl pozornosti. Když jí bylo sedmnáct, dostala nabídku do prestižního newyorského baletního souboru, American Ballet Theatre. Její boj s hmotností stále pokračoval. Eleena stála před nejtěžším rozhodnutím svého života. Má jít za svým snem stát se baletkou, ať ji to bude stát cokoliv?
Erika Goodmanová si tuto otázku vyřešila už dávno. Dnes, ve čtyřiapadesáti, za to platí tvrdou daň. Tou je celoživotní zápas s anorexií a osteoporózou. Někdejší balerína má za sebou i ty nejdrsnější diety. Erika, jež byla kritikou označena za "poklad", ovšem tančila v době, kdy anorexie představovala ještě jen skrytou hrozbu a bylo snadné přehlédnout ji.
Poruchy příjmu potravy jsou dnes tak běžné, že je nelze přehlížet. Tanečníci newyorského baletu navštěvují seminář na toto téma.
Anorexie a bulimie jsou mezi muži zatím vzácné, ale případů přibývá. U žen se vyskytuje více případů těchto poruch, protože kladou větší důraz na svůj fyzický vzhled. I když i to se teď mění. I muži na sebe více dbají. Například mezi žokeji či vzpěrači zjišťujeme vcelku vysoký výskyt poruch příjmu potravy. Úspěch v těchto profesích často závisí na hmotnosti.
U žen může úbytek tělového tuku následkem hladovění nebo vyčerpávajícího cvičení omezit tvorbu estrogenu, důležitého pro stavbu kostní tkáně a menstruaci.
Jako jednu z prevencí nabízí balet svým tanečníkům rentgenování kostní tkáně.
Katey Traceyová přestala menstruovat asi před rokem, když se u ní rozvinula mentální anorexie.
U tanečnic je riziko vzniku osteoporózy zvlášť vysoké. Všechno dělají přehnaně: drží diety, vyhýbají se jídlům obsahujícím tuk - a ta přitom často obsahují také vápník. Jejich kosti jsou stále tenčí a křehčí - říkáme tomu osteoporotická kost.
Protože Katey vyhledala pomoc včas, její hodnoty jsou dobré. Obraz její kostní tkáně je prakticky normální.
Vyčerpávající trénink může vést k jiné formě anorexie. Pro Jennifer Schmidovou, běžící maratón, přichází cíl trochu předčasně.
Na rozdíl od většiny anorektiků nemá Jennifer žádné problémy s jídlem. Vždy jedla nenasytně. Problém je v tom, že tréninkem spálí víc kalorií než jich dokáže přijmout.
V našem i dalších ústavech jsme si zpětně ověřovali, jak se pozdější anorektici projevovali v dětství. U většiny jsme zjistili, že úzkostný syndrom se rozvinul ještě před vypuknutím anorexie, tedy u dětí ve věku od osmi let.
Když jí jednou po tréninku poklesla tepová frekvence, byla přijata na oddělení poruch příjmu potravy. Její matka byla ráda, že trénování maratónu skončilo. Již po týdnu hospitalizace se Jennin stav zlepšil. Předepsali jí lék Paxil, který pomáhá regulovat hladinu serotoninu v mozku a potlačit úzkost.
Léky jako Prozac či Paxil působí na serotoninový systém. Ne vždy ale bývají účinné, zvlášť u velké podváhy. Dosavadní studie nepotvrdily, že léky jako Prozac by sami o sobě byly příliš účinné v léčbě anorexie. Důvodem může být také to, že většina testů účinku byla prováděna v době, kdy pacienti měli podváhu. Možná, že v důsledku hladovění Prozac nemůže plně působit. Když ale pacienti začnou přibírat na hmotnosti, zdá se, že léky jako Prozac mohou pomoci proti recidivě.
V dnešním světě, který je tolik zaměřen na vzhled, ukazují průzkumy, že asi osmdesát procent žen není spokojeno se svým tělem. Sotva desetileté dívenky se už zaobírají dietami, ačkoliv mají docela normální hmotnost. To, co se dnes děje kolem diet, je především byznys. Obchoduje se s mýty, jež mají ovlivnit vzhled: "Budete - li užívat náš produkt, čeká na vás princ." Je překvapující, kolik lidí se nechá něčím takovým svést a koupí si doslova cokoliv, při čemž věří, že zhubnou třeba o 15 kg během pěti dnů. Jistěže k takovému jevu je zapotřebí živná půda, a tu tato kultura, oceňující extrémní štíhlost, jistě má. A někde v hlubokém podtextu je asi takovéto sdělení: "Nejsi v pořádku. Musíš změnit svůj vzhled."
Doktorka Joan Brumbergová vede na Cornellově univerzitě seminář o ženské adolescenci v historických souvislostech. Důraz na štíhlost lze vypozorovat i mezi studentkami. Šíří se mezi nimi bez ohledu na rasu či sociální zařazení. Dnes už se poruchy příjmu potravy vyskytují i mezi ženami afroamerické komunity. A studie o kulturních rozdílech jsou velice zajímavé. A každý tady vám potvrdí, že důraz na vzhled je dnes velký.
Asi dost málo žen se dokáže vyhnout problémům s tělem. Takové pocity se projevují v dost rozdílné intenzitě, ale stejně bych řekla, že spousta žen je v určité fázi nešťastná z toho, jak vypadá. Asi není moc těch, které by mohly prohlásit, že se ve svém těle cítí doopravdy dobře.
Anna Chavarrová už 10 let zápasí s mentální bulimií, která se projevuje přejídáním a následným zvracením.
Věk většiny pacientů, u nichž dojde k rozvinutí této často dlouho tajené choroby, se pohybuje kolem 18 let. Mívají normální hmotnost. Jejich problémy s jídlem ovšem začaly už kdesi v minulosti.
Mentální bulimie je relativně nová psychická porucha, která byla diagnostikována až v roce 1979. Tento typ chování byl ovšem dobře znám celá staletí či dokonce tisíciletí. Víme například, že Římané si vyvolávali zvracení už v dobách před Kristem. V lékařských kruzích se však o tom moc nehovořilo, protože o takové problémy nebyl příliš velký zájem. Až do doby asi před dvaceti lety.
Pro Anne představovala bulimie dokonalé řešení.
Annin život těžce poznamenalo jak skrývání bulimie, tak neustálý boj s depresemi, jež jsou při bulimii časté. Anne se přejedla - a po té třeba i dvacetkrát zvracela.
Už tři měsíce je Anne v péči psychiatrů v Columbia Presbyterian Medical Center. Dr. Walsh předepsal Anne Prozac, který díku vlivu na hladinu serotoninu v mozku pomáhá zlepšit jak psychiku, tak chuť k jídlu. U mnoha bulimiků léčba Prozacem pomůže, aby se psychicky cítili lépe a zároveň jim umožní, aby lépe zvládali své záchvatovité přejídání a následné zvracení. Každopádně jde o jeden z účinných prostředků, který máme k dispozici. Annino chování se sice výrazně změnilo, avšak přerušit ďábelský kruh přejídání a zvracení je cosi dost podobného, jako vzdát se drogy. Při záchvatu přejídání postižení obvykle tvrdí, že se s nimi něco děje, cítí se otupělí, přestávají je trápit jejich problémy. Jídlo jim poskytne úlevu. Necítí se ale nijak zvlášť dobře - jen jinak. Myslím, že cítí úlevu od úzkosti, kterými trpí. To je asi jedna z důležitých motivací k takovému jednání.
U většiny bulimiků pomáhá kromě léků i psychoterapie. Jednou z nejlépe ověřených terapií je kognitivně behaviorální terapie, zaměřená na prolomení špatných návyků spojených s jídlem. S její pomocí se můžeme pokusit vytvářet pozitivnější vnímání vlastního těla a nový přístup k jídlu.
Ve snaze více porozumět záchvatovitému přejídání připravil Walsh se svým týmem pacientům hostinu, při níž bylo povoleno jíst, co hrdlo ráčí. Ukázalo se, že v průměru snědl každý z pacientů jídlo v hodnotě 3600 kcal, což je dvoudenní dávka.
U těchto lidí je narušeno vnímání pocitu sytosti i uspokojení z jídla. Normální člověk přestane jíst, když se cítí sytý. U těchto pacientů zřejmě tento pocit nenastává.
Anne se tohoto výzkumu také zúčastní, neboť se chce přesvědčit, zda dosavadní léčba měla vliv na schopnost jejího žaludku zpracovávat jídlo.
Anne dostává tekutou stravu, označenou nepatrným množstvím radioaktivního materiálu. Díky indikátoru paprsků gama lze monitorovat množství, v jakém jídlo opouští žaludek.
U zdravého jedince jídlo vstoupí do žaludku a malé množství hned vstoupí do tenkého střeva. To vyvolá produkce cholecystokinu - CCK, hormonu, jenž pomáhá přenést pocit plnosti do mozku. Když je uvolněno určité množství CCK, člověk se cítí sytý a přestává jíst. U bulimiků může být přejídání vyvoláno třeba tím, že žaludek potravu pouští do tenkého střeva pomaleji a tudíž CCK se uvolňuje méně. Zpráva do mozku, že by příjem potravy měl být zastaven, je tedy slabší a člověk pokračuje v jídle.
Po třech měsících léčby se obsah Annina žaludku vyprazdňuje do střeva rozhodně správněji. Je zde zvýšena intenzita vyprazdňování žaludku, čehož jsme chtěli dosáhnout. Funkce žaludku je v zásadě srovnatelná s funkcemi normálního člověka. Přinejmenším z tohoto hlediska se Annin stav po tříměsíční léčbě zlepšil.
Asi polovina pacientů, kteří se podrobili léčbě, se zcela vyléčí, zatímco u druhé poloviny, k níž patří i Anne, se zdaří alespoň dílčí úspěch. I tak to ovšem může trvat i několik let, než se Anne uzdraví úplně.
Také pro Eleen se nyní vyhlídky na setrvání v baletním souboru zlepšily. Když přiznala, že trpí poruchou příjmu potravy, nabídl jí ředitel McKenzie zdravotní dovolenou.
Dr. Linda Hamiltonová, sama bývalá tanečnice, velmi dobře chápe, čemu jsou vystaveny dnešní tanečnice. "Ony mají takový strach z tuku, že v době, kdy se ke mně dostanou, mají za sebou tak pět let beztučné diety. Je skvělé, když je dokážu přimět, aby přijímali dost kalorií a tuků. Jejich tělo začne najednou zase fungovat, metabolismus se zrychlí, a ony začnou hubnout. Pak jsou překvapené, že to doopravdy funguje."
Eleena je znovu v souboru a studuje sólový part ke slavnostnímu 60. uvedení Labutího jezera.
Poté, co se Kate Dillonová rozhodla skončit s modelingem, hledala novou životní náplň. Nyní, kdy už nemusí bojovat s vlastním tělem, drží si Kate hmotnost, která jí vyhovuje a navíc se vrátila k modelingu, i když zcela novým způsobem.
Erin se nyní ve středisku pro poruchy příjmu potravy připravuje na návrat domů. Je sice na správné cestě, ale v léčbě musí pokračovat přinejmenším rok či dva, aby byl zaručen úspěch.
Nejlepší pojistkou proti recidivě je následná terapie. Program následné péče sestavuje psychoterapeut, dietolog a rodinný terapeut. Ti musí mít výbornou úroveň. Důležitá je spolupráce rodiny.
Erininy vyhlídky jsou nyní mnohem lepší…
Příznaky AnoRexiE..
11. května 2009 v 13:17 | ♥MaJulLkáá♥
|
°°Ůpa VšeChnO MOžný°°
MENTÁLNÍ ANOREXIE
- dívka si bere menší porce jídla, menší talíř
- omezuje škálu jídel, odmítá některé potraviny
- zajímá se o vaření, sbírá recepty
- pečlivě žvýká
- odnáší si jídlo do svého pokoje
- tělesná váha je pod normálem, ztráta více než 15% tělesné hmotnosti (BMI
nižší než 17,5)
- restriktivní typ (nebulimický)
- nejí či jí velmi málo, cvičí, bere projímadla (diuretika)
- purgativní typ (bulimický) - záchvaty přejídání kompenzované zvracením,
projímadly
- ztráta menstruace
- strach ze ztloustnutí (přibírání na váze)
- hyperaktivita, cvičení (i v pozdních nočních hodinách)
- nízký tlak, závratě
- nesoustředěnost, podrážděnost, impulzivita, nespavost, deprese, plačtivost
- snadný vznik modřin, zimomřivost
- suchá našedlá pleť, lámání nehtů, poškozené vlasy
- denní příjem nižší než 1000kcal
- osoba trpí přesvědčením, že je tlustá; zkreslená představa o svém těle
- snížená citlivost v rukou i nohou, třas rukou
- nepravidelná srdeční činnost
- dehydratace, selhání ledvin
- nižší tělesná teplota, špatné prokrvování končetin
- lehce se zadýchá
MENTÁLNÍ BULIMIE
- záchvaty přejídání následované dietou, zvracením, užíváním projímadel
(diuretik), cvičením
- strach u tloušťky; že nedokáže přestat jíst
- deprese, odsuzování se po záchvatu, pocity viny
- nepravidelná menstruace
- zvýšená kazivost zubů
- výkyvy tělesné hmotnosti
- nateklé slinné žlázy
- závratě, bolesti v dutině břišní, nadýmání
- sebehodnocení je závislé na vzhledu, postavě
- odchody po jídla na toaletu a dlouhá doba zde strávena
ZÁCHVATOVITÉ PŘEJÍDÁNÍ
- nakupování a konzumování obrovského množství jídla
- neustále jí, často i když je už plný
- reaguje jídlem na špatné či dobré informace
- nudu, nervozitu, frustraci, rozzlobenost, osamělost zahání jídlem
- den plánuje dle jídla
- bojí se s jídlem zůstat sám, má pocity viny
- neustále se bojí tloušťky
°° ::Mentální AnoReXiE:: °°
11. května 2009 v 13:14 | ♥MaJulLkáá♥
|
°°Ůpa VšeChnO MOžný°°
- je psychosomatická porucha, u které jde o přemáhání pocitu hladu.
Většina lidí v naší společnosti věří, že čím budou štíhlejší, tím budou lepší - to znamená silnější, zdravější a přitažlivější. Mnohé studie však ukazují, že ve skutečnosti je lépe mít trochu nadváhu než vážit něco pod příslušnou ideální tělesnou hmotnost.
Lidé, kteří trpí mentální anorexií si nikdy nepřipadají dostatečně štíhlí. Anorektičky většinou mívají pouhé tři čtvrtiny tělesné hmotnosti, která je přirozená pro jejich věk, výšku a tělesnou stavbu. Často omdlévají z nedostatku energie. Jsou tak vyhublé, že jsou jim vidět žebra. Ony samy si však stále připadají tlusté. I ty anorektičky, které bylo nutno hospitalizovat kvůli podvýživě ohrožující život /váha kolem 30 kg/, ukazují lékařům na svém těle partie, kde ještě potřebují zhubnout.
Tato velmi tragická PPP je svým způsobem logickým vyústěním přehnaného významu, který je v naší společnosti připisován štíhlé postavě žen. Většina žen a dívek si dělá starosti o svou tělesnou hmotnost. Navíc také většina dívek nemá reálnou představu o vlastním těle a domnívá se, že jejich tělo je silnější, než skutečně je.
Některé anorektičky - asi 40 % - mají období, kdy nedokáží dodržovat svou přísnou dietu a začnou se přejídat - to znamená, že konzumují ve velmi krátké době ohromné množství jídla. Je to proto, že neustále myslí na jídlo, a to i v období, kdy drží dietu. Po přejedení se někdy snaží přinutit ke zvracení, aby se tak zbavily snědeného jídla, protože se obávají, že po něm ztloustnou. Někdy užívají velké dávky projímadel, aby se pročistily. Jiné se vrátí k vražednému schématu diet a cvičení a snaží se zoufale napravit své "špatné" chování, totiž to, že jedly. Je to schéma připomínající bulimii, ale rozdíl je v tom, že anorektičky si udržují abnormálně nízkou hmotnost, zatímco tělesná hmotnost bulimiček je obvykle v mezích normy.
Mnoho vědců došlo k závěru, že anorektičky si nedělají starosti pouze o svůj vzhled nebo tělesnou hmotnost. Mají vážné potíže i kvůli jiným problémům. Většinou mají dojem, že nedokáží zvládat svůj vlastní život tak, jak by chtěly. Proto se soustředí na jedinou oblast, kterou podle svého názoru mohou kontrolovat - na svoje tělo. Připadá jim, že mohou dosáhnout dokonalosti jedině v hladovění a v hubnutí.
Častěji se porucha vyskytuje v zemích, kde je nadbytek potravin. Kde jsou hodnoty zaměřeny na úspěch, výkon, sebeovládání a stylem je charakteristická péče o vzhled a štíhlost, která je spojena s mládím, aktivitou a úspěšností. Velkou roli tu mají médie - časopisy, rozhlas, televize - zdůrazňující ideály krásy, módu, reklamy na dietní přípravky a různá cvičení.
Někdy porucha začíná tak, že dívka s normální tělesnou hmotností přibere, propadne panice a snaží se zhubnout. Zatímco shazuje to, co přibrala, začne věnovat přemrštěnou pozornost dietám, hubnutí a svému vzhledu. Nepřestane s dietou ani tehdy, kdy dosáhne své původní váhy, navíc ještě usilovně cvičí. V některých případech zvrací, užívá laxativa nebo diuretika.
Anorektičky někdy mají za sebou období záchvatovitého přejídání. Některé z nich skutečně kdysi byly silnější postavy, měly nadváhu nebo byly dokonce obézní. V některých případech hodně zhubly a v důsledku diety jsou neustále ovládány strachem, že by mohly zase přibrat, nebo dokonce obavou, že jsou stále ještě tlusté, a to bez ohledu na to, co ukazuje váha nebo zrcadlo.
Někdy se posedlost jídlem u anorektiček projevuje podivnými rituály při jídle. Krájejí si jídlo na miniaturní kousky, počítají, kolikrát přežvýkaly jedno sousto nebo kolikrát si ukously, někdy vypijí sklenici vody při každém soustu, jedí bez vidličky nebo si vytvoří jiný, svůj zvláštní vlastní způsob jedení.
Anorektička se zaměří na rituál a tak může zapomenout na nepříjemné nebo bolestné pocity, které by si jinak mohla uvědomovat. Pocity, které považuje za nepřijatelné nebo konflikty s rodinou zůstanou někde v pozadí, a ona se místo řešení těchto "důvodů" svých problémů soustředí na to, jak rozkrájet čtvrtku jablka na 40 nebo 50 miniaturních kousíčků.
Anorektička například za žádnou cenu nechce jít se svým přítelem na večírek nebo do kina. Když se přítel zeptá :"A jak si můžeš být tak jistá, že se nebudeš bavit ?", dívka odpoví :"Protože si připadám tlustá." Jinými slovy, všechno co prožívá, závisí na tom, kolik právě váží a jak vypadá.
Pokud se anorektička začne léčit v raném stádiu poruchy, má větší šanci, že se vyléčí a že předejde dlouhodobým zdravotním problémům
Hospitalizované anorektičky si někdy dokonce vytrhávají hadičky umělé výživy.
Někteří lidé si myslí, že dívky, které se stanou anorektičkami, si opravdu přejí zemřít. Pravdou však je, že tyto dívky jsou prostě přesvědčeny, že nemají žádnou možnost, jak přežít. Při jejich nemocném způsobu uvažování se jim určité pocity nebo názory /například hněv nebo kritizování vlastní rodiny/ zdají mnohem nebezpečnější než skutečné nebezpečí, jakému vystavují vlastní tělo. Pokud si dívka, nemocná anorexií, dokáže uvědomit, že její snaha kontrolovat vlastní život prostřednictvím hladovění ji může zničit, získá tím motivaci, která jí pomůže přijmout a začít se léčit.
Přibližně z 95 % jsou anorexií postiženy ženy. Naprostá většina z nich je v adolescentním a pubertální věku, tj. ve věku od 12 do 18 let, i když někdy se porucha může objevit i po čtyřicítce či padesátce.Výskyt je ale asi u 1% dospívajících dívek. Stejně tak jsou známy případy o hospitalizování čtyřleté dívenky s diagnózou mentální anorexie
NEJkrásnější text :-[
21. dubna 2009 v 20:43 | ♥MaJulLkáá♥
|
.. °°::MuSiC::°° ...
Vy kdož máte uši k slyšení a oči k dívání
Všichni lidé dobré vůle slyšte moje zpívání
Chci vám vylíčit příběh smutný jako život sám
o tiché bolesti,kterou na duši mám
V městě Olomouci,v starobylé metropoly Hané
se narodilo dítě samým ďáblem znamenané
neboť rudou skvrnu velikosti lipového listu
mělo na tváři ***
Jeho ubohá matka,jejíž jméno není známo
jej položila ke zdi kaple na chladivý mramor
aniž řekla komu o tom,aniž zmínila se muži
který její tělo ke své rozkoši jen využil
Seděl sem vedle ní ve špinavym bordelu
jenom tiše plakala a držela mě za ruku
Na sobě neměla nic a měla dělat robotu
měla se mile usmívat a prodávat nahotu
Dítě nalezeno bylo mrtve druhého dne z rána
kdys řeklo že tak zněla vůle všmocného pána
A soudní lékař suchou řečí policejní češtiny
napsal že smrt nastala podchlazením v noci zhruba ve tři
Netoužila po ničem než po chvíli ticha
Přitiskla se ke mě,začala mi šeptat do ucha
Že už nemůže dál,že ztrácí víru ve všecko
vyprávěla o tom jak jí zaškrtili dětsko
Oné noci já v tam v těch místech sem byl
avšak jiné sem věci dělal,zpíval a pil
20 metrů stranou kaple na lavičce z láhví vína sem zpíval
a tvou blůzu rozepínal
Povídala pěkný věci o svym manželi
co po ránu jí probouzí hned pěstí do hlavy
a její rodiče,že po porodu jí ihned odhodili
20 let jí bylo a už jí docházely síly
Svlíkni si košilku lásko moje
do rána bílého daleko je
do rána bílého ještě kousek krásnej když lidi milujou
Já tam seděl jako cvok a nebyl schopnej slova
před jejím pohledem už nedalo se vůbec nikam schovat
Pak si lehla na postel a začla usínat
zeptala se jestli se o ní můžu postarat
Jaký sen se mu zdál,na co myslelo k ránu
když vychládalo jeho tělo v bílem povijanu
Zda vidělo tmu,zda vidělo hvězdy
tváří k obloze a hlavičkou ke zdi
Pak už nevnímala a já přes ní položil deku
Vyšel sem do noci ven a dusil v sobě kus vzteku
Myslel sem na její strach na každou její ránu
jaký sen se jí zdál a na co myslela k ránu
Jistě slyšelo můj hlas který parkem zněl
Jistě volalo a já ho neslyšel
já ho neslyšel a nešel tam kam jít bylo nutné
od té noci mé písně jsou bezvýjimky smutné
Nechal jsem jí tam ležet a šel pomalu domů
Proč sem jí nevytáhl pryč z těch pekelnejch drápů
Chtěl jsem si jenom užít,nevědel co bylo nutný
od tý doby jsou mý písně bez výjimky smutný
Čas odnáší naší bolest zvolna nahoru
a hanácká rovina se táhne k obzoru
Jako prsty se k nebi tyčí olomoucké věže
a to já sem byl kdo tam na mramoru ležel
A to já sem byl..
A to já sem byl..
A to já sem byl..
Já tam byl..atd.
Všichni lidé dobré vůle slyšte moje zpívání
Chci vám vylíčit příběh smutný jako život sám
o tiché bolesti,kterou na duši mám
V městě Olomouci,v starobylé metropoly Hané
se narodilo dítě samým ďáblem znamenané
neboť rudou skvrnu velikosti lipového listu
mělo na tváři ***
Jeho ubohá matka,jejíž jméno není známo
jej položila ke zdi kaple na chladivý mramor
aniž řekla komu o tom,aniž zmínila se muži
který její tělo ke své rozkoši jen využil
Seděl sem vedle ní ve špinavym bordelu
jenom tiše plakala a držela mě za ruku
Na sobě neměla nic a měla dělat robotu
měla se mile usmívat a prodávat nahotu
Dítě nalezeno bylo mrtve druhého dne z rána
kdys řeklo že tak zněla vůle všmocného pána
A soudní lékař suchou řečí policejní češtiny
napsal že smrt nastala podchlazením v noci zhruba ve tři
Netoužila po ničem než po chvíli ticha
Přitiskla se ke mě,začala mi šeptat do ucha
Že už nemůže dál,že ztrácí víru ve všecko
vyprávěla o tom jak jí zaškrtili dětsko
Oné noci já v tam v těch místech sem byl
avšak jiné sem věci dělal,zpíval a pil
20 metrů stranou kaple na lavičce z láhví vína sem zpíval
a tvou blůzu rozepínal
Povídala pěkný věci o svym manželi
co po ránu jí probouzí hned pěstí do hlavy
a její rodiče,že po porodu jí ihned odhodili
20 let jí bylo a už jí docházely síly
Svlíkni si košilku lásko moje
do rána bílého daleko je
do rána bílého ještě kousek krásnej když lidi milujou
Já tam seděl jako cvok a nebyl schopnej slova
před jejím pohledem už nedalo se vůbec nikam schovat
Pak si lehla na postel a začla usínat
zeptala se jestli se o ní můžu postarat
Jaký sen se mu zdál,na co myslelo k ránu
když vychládalo jeho tělo v bílem povijanu
Zda vidělo tmu,zda vidělo hvězdy
tváří k obloze a hlavičkou ke zdi
Pak už nevnímala a já přes ní položil deku
Vyšel sem do noci ven a dusil v sobě kus vzteku
Myslel sem na její strach na každou její ránu
jaký sen se jí zdál a na co myslela k ránu
Jistě slyšelo můj hlas který parkem zněl
Jistě volalo a já ho neslyšel
já ho neslyšel a nešel tam kam jít bylo nutné
od té noci mé písně jsou bezvýjimky smutné
Nechal jsem jí tam ležet a šel pomalu domů
Proč sem jí nevytáhl pryč z těch pekelnejch drápů
Chtěl jsem si jenom užít,nevědel co bylo nutný
od tý doby jsou mý písně bez výjimky smutný
Čas odnáší naší bolest zvolna nahoru
a hanácká rovina se táhne k obzoru
Jako prsty se k nebi tyčí olomoucké věže
a to já sem byl kdo tam na mramoru ležel
A to já sem byl..
A to já sem byl..
A to já sem byl..
Já tam byl..atd.
PříBěH 01 x)
15. února 2009 v 20:20 | ♥MaJulLkáá♥
|
..:::..°My LiFe°.:::..
Sedím nad pc a jen tak přemýšlím kdy naposledy jsem si sedla a přemýšlela o svém životě zrovna nedávno to byl ůplně normální příběh,ale teď?Zasejka ůpa zmatená:(čekám že příjde někdo a řekne mi co mám dělat,ale jak čekám tak pořád nějak nikdo nechodí:(
Ten týden než jsme odjela na hory sem si pořád říkala jak mi bude po Miláčkovi smutno když já odjíždím a když se vrátím ten samí den odjede ona my se neuvidíme 14dní:(Kdybych veděla že na horách potkám někoho kdo mi zamotá hlavu a já pak opustím kluka na kterýho jsme myslela deno denně..Ani bych snad neodjela..Nebo snad se to mělo stát? Měla jsem ze života tak uplně krásnýho s "ním" najednou spadnout do vztahu s klučinou kterej odemě bydlí ňákejch 150km a já ho vídám maximálně jednou za týden:(..Sama teď si říkám proč já tam jela??:(PROČ??
Nvm! Nemá cennu se na to ptát..taky proč když už je všechno pryč a pak když já přijela domů a psala klučinovi kterýho jsem znala an zpamět každej jeho pohyb,těšila se denně na jeho úsměv a nemohla se dočkat až mě chytí za ruku nebo pohladí,dá pusinu:(.. a teď mu píšu že je to nejhorší,ale musíme to psolu zkončit:(Dává smysl říkat klukovi kterýho Milujete že s ním končíte?Asik ne ale já to i přesto udělala..a Miluju ho pořád jen nvm proč bych chtěla být i s tím z hor:( Přišlo mi že mi tak rozumí:(..Já nvm..Kolikrát mám chuť jeom říct dejte mi všichni pokoj rozeběhnout se nvm kam a utííkat pořád a pořád dál.. od všeho,ale to já nemůžu:(.. a postavit se tomu čelem?To NE..To mi zase tolik nejde:(..Jen jednou jedinkrát chci etě toho chlapečka z hor vidět,dát mu pusu a zamávat mu z vlaku kterej mě poveze domů 150km od něj:(Vidět jen jednou a proč? Asi proto,že když si najde holčinu blíž než 150km bude to lepší..Pro pochopení to nebude tak jednoduchý..ale jako kamaráda bych ho chtěla mít pořád ten jeho smysl pro humor .: -DAch jo:-D
Nejvíc mě tenhle příběh dostává kdybych si ho někde četla zakroutím hlavou a řeknu ta holka je Trdlo..Ale když jsme v tý situaci sama? Nvm jak z ní ven..
Jediný řešení? No možná ne tak řešení jak pocit ulevení:-(?Asi bych o jednom věděla,ale když provedu tohle?Co na to řeknou ostatní?Je mi jedno v tuhle chvíli!
No nic klidím se z pc a tenhle příběh doufám bude mít co nejdřív zakončení je mi už fakt jedno jaký hlavně ať to příjde co nejdřív:-(:-(
